Česko patří mezi země s nízkou daní z nemovitostí

Ve srovnání s většinou vyspělých zemí patří Česká republika dlouhodobě mezi státy s velmi nízkou daní z nemovitých věcí. Společně s dalšími zeměmi střední a východní Evropy nabízí zdanění, které je pro vlastníky relativně mírné. Pro běžného majitele bytu nebo rodinného domu se zpravidla jedná o částky v řádu stokorun až jednotek tisíc korun ročně, což nepředstavuje zásadní finanční zátěž.

Právě proto se v posledních letech stále častěji objevují debaty o tom, zda je současné nastavení této daně dlouhodobě udržitelné. Ve srovnání se západní Evropou či Severní Amerikou je totiž zdanění nemovitostí v Česku výrazně nižší.

Jak je to v zahraničí?

Rozdíly jsou patrné už při pohledu za hranice. Například v Rakousku zaplatí majitel bytu v hodnotě přibližně 200 000 eur na dani z nemovitosti zhruba 400 eur ročně, přestože i Rakousko patří mezi země s relativně nižším zdaněním. V Německu jsou tyto daně ještě vyšší.

Ještě výraznější rozdíly lze pozorovat v USA a Kanadě, kde vlastníci nemovitostí běžně platí 1 až 2 % z tržní hodnoty nemovitosti ročně. V některých městech je daň využívána také jako regulační nástroj. Extrémním příkladem je Washington D.C., kde může daň z nemovitosti dosáhnout až 5 % ročně, pokud nemovitost není trvale obývána.

Daň z nemovitých věcí jako nástroj regulace

V mnoha zemích je daň z nemovitostí mnohem víc než jen administrativní povinnost. Města a obce ji využívají jako nástroj k regulaci realitního trhu a podpoře dostupného bydlení. Běžnou praxí je například:

- zvýhodnění nemovitostí využívaných k trvalému bydlení,

- vyšší zdanění investičních nebo dlouhodobě neobývaných nemovitostí,

- daňové úlevy pro seniory, osoby se zdravotním postižením nebo sociálně slabší domácnosti.

Takový systém pomáhá omezovat vznik prázdných bytů, spekulativní držení nemovitostí a podporuje stabilní místní komunity. Zároveň motivuje vlastníky, aby nemovitosti plnily svůj základní účel – sloužily k bydlení nebo podnikání.